Na počátku bylo slovo.
Vlastně ne.
Na počátku bylo ucho, pro které bylo Ono slovo vyřčeno,
anebo docela jiné, pro které naopak určeno nebylo.
Ale teď vážně.
Na počátku byl nápad
-velké ucho vytesané do žulové stěny,
poetický artefakt,
no coment.
Kupodivu byli i lidi.
Bylo i místo : zatopený lom č.1 u Lipnice nad Sázavou
(no snad si nemüslíte, že dvojka by byla lepší ?)
a hledal se název jako
I stěny mají uši, Neslýcháno, Umění naslouchat,
Nepřítel naslouchá, Reklama na ticho a tak dále.
Dionýsovo ucho na Hradě se našpicovalo.
A pak se realizace (zaplať Pán Bůh) o rok zdržela,
právě o ten rok, kdy zase vypukla další aféra s odposlechy.
Dílo si přitáhlo význam. I název.
Taková malá rezonance.
A protože místem činu je Lipnice,
celé se to trochu přehouplo z vážné polohy do recese
pod křídly zdejšího genia loci Jaroslava Haška,
který projektu naklonil obecní zastupitelstvo
a seslal na zem svého vnuka Richarda,
aby se stal patronem celé akce,
a šířil její slávu po pražských hospodách
i po zemích Koruny české (!!!!!),
neboť jinak by po celém veledíle třeba ani pes neštěkl,
což by bylo paradoxní zvláště v případě civilního strážníka Bretschneidra,
který byl sežrán vlastními psy výhodně nakoupenými od Švejka.
Možná někoho v této souvislosti napadne všetečná otázka
týkající se předlohy sochařského díla.
Odpověď existuje: Bretschneidrovo ucho není pouhým názvem,
je to dogma, kterým končí veškeré pochybnosti, mudrlantství
a škarohlídství.
Takové otázky a námitky my sochaři neslyšíme,
protože jsme z té rachoty v lomu už trochu nahluchlí.
A jestli má snad někdo dojem, že celá tahle záležitost je jen fór,
tak slavnostně prohlašujeme, že je, ale že jej myslíme smrtelně vážně,
neboť něco jiného je vtipy vyprávět a něco jiného je tesat do žuly.
Tedy nakonec přece jenom MAKE(j).